Klokánek Hostivice

Další příběh z Klokanní kapsy:

Šťastný návrat dětí do rodiny

Nezl. Petr, Sára a Maruška se již narodili do prostředí, které bychom mohli nazvat sociálně vyloučené. Jedná se o část města, kde podle matky dětí, probíhá největší obchod s drogami. A ani matce dětí se díky úmrtí jejího otce, které velmi těžce nesla, nepodařilo tomuto uniknout a začala užívat pervitin. Nezletilé děti se narodily zhruba s jednoročním odstupem, kdy Petr je nejstarší (5 let). Vzhledem k tomu, že matka začala užívat návykové látky, začala se postupně dostávat i do finančních a existenčních problémů. Matka byla sankčně vyřazena z evidence Úřadu práce, přišla jak o peníze, tak i bydlení. Na základě toho tedy matka požádala o umístění dětí v Klokánku. Děti byly do zařízení přijaty ve velmi špatném zdravotním i psychickém stavu, kdy Petr měl akutní zánět uší, ze kterých mu samovolně vytékal hnis. Nejmladší Maruška měla problémy s držením těla, jelikož pořád jen ležela v postýlce. Sára, byť jí byly v době umístění již 3 roky, měla stále problémy s pomočováním. Adaptace dětí na nové prostředí, ale proběhla velmi rychle. Po umístění dětí matka zcela přestala s dětmi komunikovat. Jediný, kdo děti v zařízení navštěvoval, byla jejich babička, která si děti brala alespoň na vycházky, protože také neměla vhodné podmínky pro jejich převzetí do své péče. Během pobytu dětí v Klokánku, matka i nadále užívala návykové látky. OSPOD ale matce opakovaně dával další a další šance, kdy matce zajistili léčbu v terapeutické skupině, domluvili jí konzultace s pracovníky K-centra, ale ani to matce nezabránilo dále drogy užívat. Zhruba po roce, kdy už se mělo rozhodovat o přemístění dětí do ústavního zařízení, se ale matka z ničeho nic vzpamatovala a drogy užívat přestala. Na základě několika kontrol v K-centru a intenzivní spolupráce matky s oddělením SPOD, byl dětem ještě jednou pobyt prodloužen a to soudně. Podmínkou, ale bylo to, že matka během půl roku bude pravidelně dokládat testy z K-centra, najde si práci a nové bydlení. Jako zázrakem, matka všechny tyto podmínky splnila a po zhruba půl roce, kdy děti byly průběžně u matky na dlouhodobějších pobytech, jí byly děti navráceny zpět do péče. Pozn. autora: Zhruba po roce se mi podařilo děti i s rodiči (matka obnovila společné soužití s otcem dětí, který byl v době umístění dětí ve VTOS) potkat na náměstí. Všichni vypadali velmi spokojeně, upraveně a vesele si vykračovali. Jména dětí jsou pozměněna z důvodu zachování anonymity zmíněných osob.

A nikde není doma …

Čtyřletou Petrušku jsme přijímali do Klokánku poté, co jí zajistila hlídka MP v nočních hodinách se zmatenou maminkou, jak se procházejí centrem města s igelitovou taškou v ruce. Maminka opustila společnou domácnost se svým partnerem, měla psychické onemocnění, byla hospitalizována v nemocnici a následně převezena na psychiatrii. Holčička u nás pobývala asi rok, kdy jí maminka pravidelně navštěvovala za přítomnosti pracovníků Klokánku, jelikož nebyla psychicky v pořádku. Měla pocity, že jí někdo sleduje, rádio jí diktuje co má během dne dělat a v oku má implantovaný čip. Po roce pobytu Petrušky v našem Klokánku se ozval bratr z matčiny strany, který chtěl převzít Petrušku do péče společně se svou manželkou. Jejich návštěvy probíhaly slibně, holčička začala jezdit do jejich rodiny na víkendy, následně si jí vzali na dlouhodobý pobyt a požádali si o pěstounskou péči. Petruška nastoupila v místě jejich bydliště do mateřské školky, zapojila se do chodu rodiny, začala si zvykat i na ostatní děti v domácnosti, ale do této situace neustále vstupovala matka a obtěžovala pěstouny. Po necelých třech měsících pobytu v nové rodině nám pěstouni odvezli Petrušku zpět do Klokánku, tvrdili, že si dívka nevytvořila dobrý vztah s jejich dětmi a nemůžou se o ní dále starat. Za několik měsíců se podařilo najít další vhodnou pěstounku, která začala jezdit za Petruškou, společně podnikaly spoustu aktivit a následně si jí vzala k dlouhodobému pobytu. Po necelém týdnu na dlouhodobé propustce nám pěstounka přivezla Petrušku zpátky do Klokánku. Uvedla, že cestou ze společného nákupu potkaly známé pěstounky, holčička byla během setkání zaražená, nekomunikovala, což přetrvávalo i po návratu domů. Odmítala jídlo a přestala mluvit. Další den našla pěstounka při úklidu pokojíčku několik vytrhaných pramenů vlasů pod postelí a rozhodla se pobyt nezl. v její domácnosti raději ukončit. Petruška pobývala dále několik měsíců v našem Klokánku, než jí byli vytipováni další pěstouni. Jednalo se o milou paní pedagožku s manželem, kteří měli dvě dospělé děti. Petrušku si oblíbili, odešla k nim na dlouhodobý pobyt a byla jim svěřena do pěstounské péče. Dívka pobývala v jejich domácnosti necelý rok, navštěvovala spoustu kroužků, manželé se jí pěkně věnovali, ale občas měla problémy s komunikací, byla zamlklá, nekomunikovala. Jednoho dne měla konflikt s pěstounkou, který vyústil v napadení pěstounky, kdy jí Petruška udeřila přes záda kovovou tyčí. Po této události se rozhodli manželé vrátit Petrušku do Klokánku a odmítli se o ní dále starat. Po těchto událostech se již nepodařilo sehnat dítěti další pěstouny a bylo svěřeno do dětského domova.

Petr a Petruška

Dva sourozenci si byli podobní jako vejce vejci. Oba blonďatí a modroocí. A také měli podobné chutě! Jediné, co chtěli jíst, byly kočičí granule. Nic jiného od matky již pár dnů, možná i týdnů, nedostávali. Na vše se přišlo v porodnici, kde se měl narodit jejich sourozenec.

Maminka se netajila tím, že doma nemá nic. Jídlo pro děti ani pro miminko, natož pro sebe. Elektřinu měla odpojenou. O děti se jí v době porodu měla starat jakási kamarádka, ale nedostavila se a tak musela vzít děti s sebou. Z nemocnice putovala pětiletá Petruška a přesně o deset měsíců mladší Petr do Klokánku. Zde oba vyprávěli o kocourovi a jeho moc dobrých granulích! „Chleba nám nechutná, vy tu nemáte ty malé hnědé bonbónky, co jí náš kocour?“ ptala se Petruška a tvářila se zklamaně. Neměla co chroupat! K překvapení všech pracovníků Klokánku zůstalo čerstvě narozené miminko u matky, přestože u sourozenců v Klokánku už mělo nachystanou postýlku. Zvědavost nedala sociální pracovnici ani vedoucí a obě se vyjely za novorozencem podívat k němu domů. Přivítaly je rozbité dveře, zima a špína. Matka ležela v posteli, u prsu miminko, které ale spokojené nebylo a hlasitě plakalo. „Nepije, nemám mléko!“ konstatovala a stočila se ke zdi do klubíčka. Hlavu si přikryla peřinou, prý aby mohla spát a neslyšela ten hrozný řev! Pomoc odmítla. Nechtěla odvézt do azylového domu ani svěřit miminko do Klokánku. O pomoc naopak prosil zmiňovaný kocour, kterému patřil velký pytel granulí opřený v obýváku u zdi. Nasedl do auta, zabral zadní sedadlo a hlasitě mňoukal. Bez svolení ale jet za Petruškou a Petrem nemohl. Z celé rodiny byl totiž jediným, kdo měl dostatek jídla…„Prosím, mohla byste vykonat u té paní a novorozeného miminka návštěvu?“ prosil Klokánek tamní dětskou obvodní lékařku, když jí byla podrobně vylíčena situace v rodině. Neměla čas. Prý až za dva dny! Dlouhé dny, kdy mohlo být dítě ohroženo dehydratací a hladem. Nakonec se jela k matce domů podívat záchranka a převezla miminko okamžitě do nemocnice. Děti se svého sourozence nedočkaly, ale naučily se jíst normální jídlo a také prodělaly mnohá vyšetření. Zjistilo se, že mají těžkou alergii na lepek. Tety jim proto začaly připravovat bezlepková jídla a během pár dnů se nestačily divit. Petruška i Petr se neuvěřitelně změnili! Zklidnili se, vyrostli o několik centimetrů, zmizela jim úporná vyrážka, na kterou doposud nezabíraly žádné masti. I chování bylo jiné. Najednou je zajímaly pohádky a básničky sypaly z rukávu! Bylo to až neuvěřitelné. Po půl roce ale museli oba do dětského domova. Svoji malou sestřičku nikdy neviděli.

„Malý Klokánek“

Jednoho krásného jarního dne jsme na večer jeli pro sotva dvouletého „Malého Klokánka“. Policie ho našla na ulici se svou maminkou, která se radostí z návratu svého „Klokánka“ zdrogovala takovým způsobem, že se ani neudržela na nohou. „Malý Klokánek“ skákal po policejní stanici jako divý, vůbec nevěděl, jak se má chovat. Nakonec jsme se dozvěděli, že „Malý Klokánek“ už stihnul procestovat se svým tátou skoro celé Polsko, protože kočovali a živili se krádežemi. Nakonec docestovali až do Čech, kde se „Klokánek „ skoro po dvou dlouhých letech setkal s maminkou. Když „Malý Klokánek“ přijel k nám do zařízení, tety se nestačily divit, co všechno „Malého Klokánka“ tatínek nenaučil. „Malý Klokánek“ neuměl sám jíst, dokonce i hrneček viděl poprvé.  Neuměl si hrát ani sám, ani s dalšími kamarády „Klokánky“, které u nás poznal. „Klokánek“ se moc bál nočníku a dokonce i vody. Malý Klokánek byl také velmi nemocný, měl problémy s dýcháním a různé další nemoci. Nejspíš celé ty dva roky, které strávil na cestách, ho tatínek nosil, protože neuměl moc chodit a stále chtěl být u tety na rukou.  Teta se ale nevzdala! Rozhodla se, že z „Malého Klokánka“, který ještě neměl šanci poznat svět, udělá „Velkého statného Klokana“, který pak všem ukáže, zač je toho loket. Tetě se po pár měsících opravdu podařilo, aby byl „Malý Klokánek“ samostatný, už chodil sám na nočník, dokonce se rád koupal. Dokázal se sám napapat a napít z hrnečku. Hrál si se svými oblíbenými hračkami, houpacím koníkem a kačerem, ale také si užíval přítomnost ostatních „Klokánků“, kterých se dříve bál. A najednou přišel dopis k tetám do kanceláře! Náš „Malý Klokánek“ byl předán do péče Dětského domova! A proč? I  v Dětském domově se  podivovali, proč takhle malý „Klokánek“ musí do Dětského domova, když tam nemá žádné vrstevníky, ale jen mnohem starší kamarády. „Malý Klokánek by se měl moc dobře u pěstounů. Bohužel, „Malý Klokánek“ svou šanci nedostal, a tak skončila jeho Klokánkovská pohádka! Moc nám chybíš „Malý Klokánku“!!!

Příběh z Klokánku LUCINKA

Holčička, kterou jsme si jeli vyzvednout z dětského oddělení naší nemocnice nevypadala vůbec zdravě. Ve svých čtyřech letech vážila necelých devět kilogramů a na svůj věk byla i velmi malá. Bledé propadlé tváře a modré kruhy pod očima. Nevěděli jsme o ní zhola nic. Jen to, že ji maminka zanechala na chodbě nemocnice a utekla. Teta v Klokánku ji vzala do náruče a pochovala. Lucinka spokojeně usnula, přestože bylo dopoledne a tetu nikdy před tím neviděla. V klokánku se jí od první chvíle líbilo. Nejoblíbenějším se jí stal velký plyšový pes, kterého sotva unesla. Musel s ní spinkat v postýlce a také jíst u stolu. "Tohle pejskovi chutná," řekla vždycky a dělila se s ním o každé sousto. Jen podivný bolák, se kterým přišla už z nemocnice, se stále nehojil. Teta proto vzala Lucinku k naší dětské lékařce, která ji důkladně prohlédla. "Lucinko, co se ti stalo? Skoro bych řekla, že tě kouslo nějaké zvíře," vyptávala se vlídně lékařka a hladila při tom Lucinku po hlavě. Lucinka se zamyslela, ukázala si na nohu a řekla: "To je bebí. Udělal mi ho pejsek!" Teta myslela, že Lucinka mluví o svém novém plyšovém kamarádovi, ale ona jen zavrtěla hlavou: "Ne tenhle hodný pejsek, ale ten zlý, co s námi bydlel v garáži!" "V garáži?" divila se lékařka i teta. Lucinka si ale vedla svoji. V garáži prý bylo hodně těch malých pejsků. Nakonec se vše vysvětlilo. Naši Lucinku pokousala krysa! Uběhlo pár týdnů a z Lucinky se stala krásná holčička. Vyrostla o několik centimetrů a nabrala na váze. Zranění způsobené krysou se jí zahojilo, a její maminka? O té jsme se dozvěděli, že svoji dceru zanechala v nemocnici ze zoufalství, aby ji uchránila. Stala se totiž obětí gangu obchodujícího se ženami. Na cestě do ciziny přespávali na nejrůznějších místech a jedinou záchranou byl útěk. Pro svoji dceru si představovala lepší budoucnost a tak ji zanechala tam, kde se o ni dokázali postarat. V nemocnici. Lucinka u nás v Klokánku měla zůstat půl roku, ale těsně před jejím odchodem do dětského domova se na ni usmálo velké štěstí. Přišla ji navštívit paní, co mohla být, ale nebyla, její babičkou. "Můj syn s její maminkou kdysi chodil, ale potom se rozešli. Já ji měla moc ráda a mrzelo mě, že spolu mladí nezůstali. Přišla jsem se podívat na její dcerku," vysvětlilala nám paní a do Lucinky se okamžitě zamilovala. "Je to moje vnučka, i když není," smála se a hned o ni požádala. Stala se Lucinčinou pěstounkou a babičkou na plný úvazek. "Život se nám změnil oběma," pochvaluje si babička a dodává: "Připadala jsem si nepotřebná a opuštěná. Teď mám svoji Lucinku a je nám oběma skvěle!" Lucinka už chodí do první třídy. Skvěle prospívá a má také tu nejkrásnější školní aktovku. Přišla nám ji totiž s babičkou hrdě ukázat!